Rozhovor s Kristýnou Šoltesovou

Bývalá studentka waldorfské školy v Semilech. Jak dnes žije? Co pro ní znamená, když se řekne Waldorf? Dozvíte se v rozhovoru, který s ní začátkem roku vedla Martina Kynčl Wittmayerová.

Jaký je váš pohled na waldorfskou školu z pohledu vzpomínek dítěte?

Vzhledem k tomu, že jsem absolvovala i zápis do klasické školy, měla jsem možnost srovnání. Před nástupem do první třídy mi maminka nabídla, že se můžeme jet podívat do waldorfské školy v Semilech, kde tehdy byla jen první třída. Už vstup do školy mě učaroval, všechno bylo barevné a příjemné a na chodbě visela zvonkohra. Paní učitelka přišla v krásných šatech a měla dřevěnou sponku ve vlasech, moc se mi to líbilo. Na představení, které jsme jako budoucí prvňáčci viděli, jsme dostali malé míčky jako pozornost, i to pro mě bylo moc hezké, a tak když se mě pak mamka zeptala, jestli bych chtěla chodit do téhle školy, hned jsem řekla ano a úplně zapomněla na ten zápis do klasické školy z předchozího dne. Byla jsem jako u vytržení a strašně jsem se tam těšila. Trošku stresující bylo dojíždění z Libštátu, protože jsem dojížděla v podstatě sama a než se zprovoznila družina, čekala jsem dlouho, než se škola otevře.

Ale ten příjemný pocit, se kterým jsem odcházela již od zápisu, jsem si uchovala po celou školní docházku. Do školy jsem chodila moc ráda. Všechno, co jsme dělali, mě bavilo. To, co mi škola hlavně dala a zůstalo mi dodnes, je láska k učení.

Co vám WŠ přinesla? Jaký byl přechod z WŠ na klasický systém vzdělávání?

Velký rozdíl v přístupu k učení jsem poznala na střední škole v Nové Pace. Moji spolužáci byli otrávení z učení, neměli chuť se něco dozvědět, naučit. První půlrok jsem z toho byla dost zmatená a nechápala jsem, proč je to nebaví, proč se nehlásí, proč je učivo nezajímá. Ke konci druhého ročníku jsem na tom s nechutí ke všemu byla stejně jako mí spolužáci. Systém "nalití" informací do studenta a způsob hodnocení byl pro mě ubíjející a demotivující. Nenutilo mě to tam učit se, protože se chci něco naučit, tak jako jsem to měla 9 let na WZŠ, ale učit se proto, abych měla hezkou známku. A to mě zas tak nebavilo, protože jsem měla samé jedničky. Splnila jsem jejich očekávání a dál nebylo třeba nic. Co mi na střední také chybělo, byla umělecká část výuky. Přes to, že jsem nebyla příliš umělecky zručná a potřebovala hodně dopomoci, vždy jsem byla na WZŠ na své dílo pyšná, a to i díky paní učitelce Sadecké. Teď hodně vyrábím s dětmi a dokonce jim i šiji oblečení a myslím si, že kdybych neměla průpravu z WZŠ, tolik bych se tomu nevěnovala.

Další velké téma je pro mě hudba. Ráda vzpomínám na flétničky s paní učitelkou Hromadovou. Hodně dbala na hudební výuku a lásku k hudbě. Od první třídy tak hraji na housle, hrála jsem i v Podkrkonošském symfonickém orchestru a jsem za to moc ráda. Další téma je divadelní část výuky, která pro mě osobně sice nebyla nijak příjemná, protože se stydím, ale i tak jsem se překonala a s ostatními spolužáky jsem hraní zvládla.

Kam směřovaly vaše kroky po WŠ? Jaká je vaše oblast působení dnes?

Po základní škole jsem šla na gymnázium, kde jsem cítila velký nedostatek v základu přírodních věd. Celou střední jsem žila s tím, že chci být učitelkou češtiny a angličtiny, ale během studia jsem se ve snaze o doplnění chybějících znalostí z přírodních věd nakonec obrátila jiným směrem a šla na medicínu. Myslím, že lví podíl měl na tom pan učitel Křeček (chemie, fyzika).

Na medicíně jsem si mohla tak nějak svobodně plout různými tématy a možná i díky waldorfu jsem měla touhu se opět učit a získávat informace. Medicínu jsem úspěšně ukončila a šla pracovat na ARO do Fakultní nemocnice Hradce Králové.

Jak vidíte WŠ z pohledu dospělého? Co si myslíte o waldorfské pedagogice obecně?

Srdcem jsem zastánce waldorfské pedagogiky. Nyní jsem na rodičovské dovolené a opět čerpám z období waldorfu, hraji dětem na flétnu, hledám v sobě opět tu manuální zručnost a vracím se k základu.

Láska k učení mě provází celým mým životem.

MUDr. Kristýna Šoltesová, t.č. na rod. dovolené